I. Obecně o zvláštnostech výmladkového hospodářství

1. U tohoto tvaru lesa nejsou jednotlivé dřeviny využity jedenkrát, jako je tomu u lesa vysokého, nýbrž několikrát, a to tím způsobem, že se celé kmeny, nebo jejich části vytěží a vzniklé výmladky jsou dále obhospodařovány. Pro tento způsob hospodaření jsou však vhodné pouze některé listnáče.

2. O ekonomické hodnotě tohoto způsobu hospodaření, ve vztahu k vysokému lesu, se zmíníme v dalších kapitolách. Hodnota ostatně vždy vyplývá ze zmíněných výhod a nevýhod toho či onoho způsobu hospodaření.

II. Výmladkové hospodářství (nízký les)

II.1 Pojem

II.2 Zhodnocení

II.3 Obhospodařování výmladkového lesa

Dřeviny

Pro nízký les se hodí jak listnaté dřeviny stromového vzrůstu, tak i některé listnaté keře. Z nich především také ty, které díky svému nižšímu výškovému vzrůstu a také díky menší konkurenceschopnosti nevydrží ve vysokokmenném lese, jako například javor babyka, jeřáb ptačí, moruše bílá. Z vyšších keřů jsou to díky své vyšší užitkovosti především řešetlák počistivý, mahalebka obecná, svída dřín, štědřenec, břestovec západní, hloh, šeřík obecný, kalina tušalaj, brslen evropský a jiné. Užitná hodnota výše uvedených keřů se ještě dá zvýšit tak, že se jedinci na světlých stanovištích tu a tam předrží o jedno obmýtí a převedou se do lesa středního.

Tím, že se díky krátkým obmýtím pěstují ve značné hustotě a proto znemožňují příznivý přístup větru a slunečního záření k půdě, mohlo by se zdát, že při volbě dřeviny v nízkém lese záleží na druhu podstatně méně, než u lesa vysokého. Toto by byla správná domněnka tehdy, kdyby rychlý sled obmýtí nezpůsoboval vyčerpání půdy. Proto se i v nízkém lese velmi doporučuje příměs dřevin zlepšujících půdu. Výbornou úlohu zde hrají některé dřeviny, které se často samy od sebe v nízkém lese zmlazují, jako jsou topoly, vrby, břízy a některé vyšší keře. Svým rychlým růstem po holoseči vytvoří kryt a chrání tím půdu. Produkční schopnost půdy se rovněž dá zlepšovat vnášením borovic a modřínů do horní vrstvy výstavků.
Jednotlivé listnaté dřeviny neoplývají všechny stejně dobrou a kvalitní výmladnou schopností. Tato se u některých omezuje pouze na výmladky pařezové, viz obr. 1a-d., které vyrážejí ze svislých částí pařezů.

Jiné dřeviny oplývají výmladností kořenovou, přičemž výmladky se tvoří na více vodorovně jsoucích kořenech pod povrchem půdy (obr. 1e). Ke dřevinám, které mají téměř výlučně pařezovou výmladnost a kořenové výmladky produkují pouze tehdy, když jsou vodorovné, mělce pod povrchem půdy se nacházející, kořeny zraněny, patří: buk lesní, habr, duby, jírovec maďal, jasan, javory, břízy, olše lepkavá, lípy, hrušně a jabloně, břek, jeřáb ptačí, jeřáb muk. Ne u všech vyrážejí výmladky ve stejné výšce.

Pokud se při těžbě nechají několik palců (1 Pruský palec = cca 2,6cm) vysoké pařezy, potom např. u silnějších buků vyrážejí výmladky (viz 1a) z kambia, v místě, kde se na pařezu tvoří zával, tedy mezi dřevem a kůrou po obvodu pařezu. U ostatních ze zmíněných dřevin vyráží výmladky částečně nad zemí na stranách pařezů (1b), nebo z části pařezu pod zemí (c), jako například u břízy, jírovce, jeřábu, lísky, šeříku, štědřence a mnoha dalších keřů.
Přesto se dá mnoho dřevin, s výjimkou buku, přimět k tvorbě hlouběji položených výmladků, a sice tím, že se pařezy setnou téměř u povrchu země, tedy že nezůstane stát žádný pařez. Některé dřeviny vyrážejí výmladky z větší hloubky, jako např. líska, nebo střemcha, které urazí větší cestu půdou, než se dostanou na povrch (1d). Takové mohou být zaměňovány za kořenové výmladky, ale není tomu tak. Botanici je nazývají "pařezové puky" .

Výmladky pařezové, i kořenové vyráží olše šedá, jilmy, babyka, třešně, slivoně, akát, topoly, mnoho druhů vrb, rakytník řešetlákový a většina keřů. Starší pařezy osik vyrážejí už pouze jen kořenové výmladky.

Všechny místní stanovištní poměry, které negativně působí na výškový růst, jako mělká, kamenitá, chudá, nebo suchá půda, nebo výsušná poloha. napomáhají k bohatší výmladné schopnosti, ale už ne k dobrému růstu kmínků. Na takových stanovištích se často výmladky objevují i bez toho, že by byl strom skácen. Dále, včasným odseknutím ze semene vzniklého kmínku se dá podpořit výmladná schopnost druhů, které touto schopností moc nevynikají. Výmladky vznikají v důsledku volného přístupu světla k pařezu. Proto pařezy ve vysokém lese obrážejí jen zřídka. Výmladná schopnost pařezů je kratší, než životnost ze semene vzniklého stromu. Výmladná schopnost klesá s věkem, výhony dříve ustávají ve výškovém růstu a jsou obecně nižší, než výmladky z mladých pařezů. Jsou však výjimky, jako dřeviny, u nichž výmladky samostatně zakořeňují a stávají se samostatnými rostlinami. Proto se doporučuje pařezy nechávat nízké, aby se tato schopnost výmladků podpořila. Obecně nejhorší výmladnost a celkovou výdrž pařezů mají buk a bříza.

Obmýtí

Téměř všechny listnáče vyrážejí výmladky až do poměrně vysokého věku. Nejsilnější a nejbohatší je ale výmladná schopnost  v té věkové periodě, kdy je dominantní výškový růst před tloušťkovým, tedy před nástupem pohlavní dospělosti. Obecně se ale těžbě ze semen vzniklých jedinců na hranici tohoto období vyhýbáme, protože větší řezné plochy pařezů neobrážejí tak snadno a rovněž bývají dříve napadány hnilobou. Matečné stromy se kácejí v ten okamžik, kdy se tloušťka jejich kmene v průměru rovná cílové tloušťce následných výmladků. Protože výmladky rostou rychleji, než jedinci vzniklí ze semen, je nutno pro první těžbu obmýtí zvýšit vždy o 10-15 let oproti následným sečím v nízkém lese. Dále při stanovování obmýtí nesmíme přehlédnout, že v pařezinách kulminuje průměrný přírůst velice záhy, u rychle rostoucích dřevin v prvních několika letech po smýcení, proto vysokými obmýtími dojdeme spíše ke ztrátám, než k zisku. Protože se ale po kulminaci průměrný přírůst drží poměrně dlouho na stabilní vysoké úrovni, přiměřeným delším obmýtím (ne příliš dlouhým) získáme na výnosu z tlustších sortimentů a půda se tolik nevyčerpává.

Obvyklá obmýtí pro tvrdé listnáče jsou 15-25 let, méně často 30 let. U měkkých listnáčů je to 10-15 let, méně často 20 let. Pro keře se použije obmýtí 3-10 let.

Založení nízkého lesa

Protože každý pařez vyžene většinou mnoho výhonů, je nutno dbát na pravidelné prostorové rozmístění pařezů. Tato zásada je obzvláště důležitá, chceme li pěstovat silnější dříví při delším obmýtí. Proto musíme "matečný porost" (generativně vzniklý – pozn. překl.) několika probírkami před vlastní sečí proředit tak, abychom nadbytečné množství pařezů předem eliminovali. Průměrný odstup jednotlivých pařezů navzájem by neměl klesnout pod 5 (cca 170cm) pruských stop a ne přes 8-9stop (280cm). Zakládání matečného porostu na holinách apod. je nejlepší přes tzv. Stummelpflanzen (semenáčky, nebo sazenice vypěstované ve školce, které po dosažení určité velikosti jsou vyzvednuty, je jim zkrácen kořenový systém a nadzemní část seříznuta na několika centimetrový pahýl – pozn. překl.) až jeden palec silné pokud možno v pravidelném sponu. Řadové výsadby doporučujeme pro dřeviny s delším obmýtím vyrážejícím pouze pařezové výmladky. Spon by měl být 5-6 stop (160-190cm) a odstup jednotlivých řad 8-9 stop (250-280cm). Širší odstup mezi řadami je volen proto, aby bylo možno do řad vysadit hned při první a pak při každé seči 2-3leté sazenice borovic a modřínů. Výhody takového postupu jsou následující:

a) při stejnoměrném růstovém prostoru rostou i výhonky rovnoměrně
b) těžba v takovémto sponu je snadná díky dobrému přístupu k pařezům (nejprve se těží jehličnany a pak se dělá výsek pařezových výmladků)
c) pokácené dřevo může na řádcích bezeškodně být zpracováno a odvezeno
d) hospodaření je přehledné, snadno se identifikují nezdravé, nebo neproduktivní pařezy
e) jehličnatý opad zlepšuje půdní vlastnosti a přispívá k udržení dobré produkční schopnosti půdy
f) stojící borovice a modříny příznivě působí při zastínění plochy první roky po těžbě a dále dávají cenné dříví. Borovice a modříny při dostatečném přístupu světla dávají již v 15-18 letech cenné otýpkové dříví (Prügelholz). Pokud se předrží o jedno obmýtí, což spodní výmladkové etáží sotva uškodí, dávají cenné užitkové dříví (sám jsem se jako praktický lesník mohl přesvědčit, že takovéto výsadby – Stummelpflanzen dubu kombinované se sazenicemi BO a MD se velmi dobře ujímají, dubové "řízkovance" držely krok s 2-3-letými sazenicemi borovice a tloušťkově přirůstaly podstatně lépe, než  stejnorodé porosty na stejně kvalitních půdách v sousedství).

Obnova a zakládání sečí

Pokud to stáří porostu dovoluje, vedeme seče od severozápadu k jihovýchodu, abychom ochránili mladé výhonky citlivých listnáčů proti pozdním mrazům a půdu proti vysychání. Širší seče vedeme od jihozápadu k severovýchodu. Na horských svazích můžeme seče vést od paty po vršek. Na výsušných jižních svazích se při horizontálním uspořádání sečí doporučuje postupovat odshora dolů, pokud to dovoluje systém odvozních cest.

V pozdním podzimu se doporučuje nechat pastvou vepřů porušit vrstvu opadaného listí.

Roční doba těžby

Způsoby těžby

Těžbu je nutno provádět ostrými nástroji tak, aby řez byl pokud možno čistý, co nejníže u země, pařez se nesmí roztříštit, nebo roztrhnout a nesmí se od něj odtrhnout kůra. Ponechávání pokud možno co nejnižších pařezů už bylo zmíněno výše. Sice se objevily rady, že je třeba ponechat při každé další těžbě kousek nového dřeva nad původním řezem, údajně proto, že skrze tenčí kůru na tomto novém dřevě výmladky snáze raší, podle mých zkušeností to ale není hlavním důvodem. Pouze snad u buku se doporučuje ponechání o trošku vyššího pařezu, než u jiných dřevin, je to ale z jiného důvodu, souvisejícího s typem výmladnosti u této dřeviny.

Aby se nástroje, používané ke kácení, udržovaly ostré a jedině tak vhodné pro těžbu v nízkém lese, doporučuje se při těžbě větších ploch vybavit dělníky otočným brusným kamenem s malou vodní nádržkou na spodní straně. Ke kácení tlustších pařezů se doporučuje širočina (široká sekyra). Zásek je nutno u každého kmínku udělat ze dvou stran, aby se zabránilo následnému prasknutí, nebo natržení pařezu. Po skácení by měl pařez vypadat tak, že se proti terénu mírně svažuje, pokud možno směrem k jihu, aby vytékající míza rychleji zasychala.

Dříve doporučovaný středový zásek je nepřípustný a sice z toho důvodu, že takto skácené pařezy častěji podléhají hnilobě. (viz obr. 3).

Kácení pomocí ručních pil se nedoporučuje, protože hrubý, roztřepený řez se pak hůře zavaluje. Pokud už je však nutno řez udělat pilou, doporučuje se tzv. Fuchsschwanz (pila ocaska – pozn. překl.). Kmínky slabší než 1palec (pod 2,6cm) – pozn. překl.), které díky své tloušťce a malé hmotě neposkytují sekeře dostatečný odpor, je možno kácet mačetou tak, že se jednou rukou kmínek přihne na stranu a druhou rukou se mačetou (obr. 4) z protilehlé strany, pokud možno co nejníže u země, odsekne. Tento způsob je však vhodný pouze pro keře a sice pro ty, které se vyznačují kořenovou výmladností. Pařez se totiž při tomto způsobu kácení často natrhne. V žádném případě nelze tento způsob doporučit při kácení tzv. matečných kmínků (vzniklých ještě generativní cestou), které především potřebují co nejcitlivější zacházení. Zde se doporučuje kácet podle způsobu ukázaného v obrázku 5. Ke kácení je třeba dvou pracovníků. Jeden kácí a druhý na protilehlé straně kmínku přidržuje krátký špalek na násadě. Tímto způsobem se dosáhne čistého, neroztřepeného řezu, bez poškození kořenů.

Ještě snadněji a rychleji se těžba matečných kmínků provádí pomocí dlouhoramenných nůžek (obr. 6). Tyto nůžky měří, včetně 35palců (cca 92cm) dlouhých držadel, celkem 44palců (115cm). Ocelový nůž c zapadne při stisku do mezery na protilehlé čelisti d. Řemen (e), kterým jsou nůžky vybaveny, slouží k tomu, aby pracovník mohl snadno nástroj, s těžištěm hodně vepředu, přenášet a bez námahy používat. S těmito nůžkami je možné bez obzvláštní námahy, snadno, ostrým řezem přestřihnout 1palec (2,6cm) silné kmínky. Nůžky stojí 1^2/3 Tolaru (Pruská říšská měna, 1 Tolar = 24 Grošů = 288 Feniků, například voják pruské pěchoty dostával měsíční žold 5 Tolarů a 4 Groše, říšský ministr měl roční plat 4000 Tolarů, učitel gymnázia 20 Tolarů měsíčně, ředitel 135 tolarů, nocleh v Berlínském hotelu přišel na 10 Grošů až 2 Tolary, oběd o pěti chodech stál 16 grošů, kalhoty stály 3-12 Tolarů, atd. – pozn. překl.).

Vyklizování dřiví

Vylepšování

Omezuje se na nahrazování pařezů, které jsou již vysílené, nemocné, příliš staré, prostě takové, které neposkytují dostatečný počet kvalitních výmladků, nebo jejichž výmladky zaostávají v růstu za ostatními. Tyto pařezy musí být vyklučeny! Tato činnost, tady výběr kandidátů na odstranění, se děje nejlépe následující jaro po těžbě, neboť tehdy je kultura ještě přehledná. Vylepšování se děje nejlépe pomocí zmíněných Stummelpflanzen, méně úspěšná bývá síje, protože semenáčky bývají utlačeny rychleji rostoucími výmladky. Výjimkou jsou břízy, jejichž rychlý růst dává šanci udržet s výmladky krok. Na mnoha místech se vylepšení dá provést pomocí hřížení (obr. 7).

Pokračování příště ... 

Komentáře (1)

	1. 27-08-2010 11:55
	Německý originál knihy, jejího druhého vydání z roku 1864 lze najít celý na googlebooks: http://books.google.cz/books?id=s20DAAAAYAAJ&printsec=frontcover&dq=Der+waldbau+oder+die+forstproductenzucht&hl=cs&ei=pZt3TO6pFM2l4AbGw4iYBg&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CC4Q6AEwAA#v=onepage&q&f=false Registrovaný

Marcela Pálková

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.2