3.3 Metoda Wiehlova
Způsob převodu lesa nízkého na les vysoký měl mít celkem jednotný ráz a měl být vykonáván podle instrukce vypracované J. WIEHLEM (1897, 1902 IN: POLANSKÝ 1957, 1966; WIEHL 1912; JANČÍK 1968). Wiehl zvolil převod přetvářením s využitím dočasného tvaru lesa středního (sdruženého), který měl být postupně převeden na víceetážový les vysoký, blízký lesu výběrnému. Motivací jeho převodu byla především výnosová hlediska (výnosová vyrovnanost).
V instrukci bylo uvedeno, že k danému účelu se les nízký předem podsadí žaludem dubu zimního. Podsíjí nebo podsadbou zajištěný porost se vzápětí (následující rok) prosvětlí. Stupeň prosvětlení se určoval podle stavu porostu a podmínek prostředí. V hustých porostech se mělo těžit více než 50% a v řídkých méně než 50% stromů tak, aby za poledne byla sluncem ozářena jen polovina půdního povrchu. Mírnější uvolnění bylo stanoveno pro porosty mladé a pro porosty na chudších půdách, zatímco ve starších porostech a na úrodných půdách se připouštělo uvolnění silnější, zejména u dřevin s hustou korunou (včetně dubu). Počet clonných stromů se měl pohybovat v rozpětí mezi 600 – 1 000 ks na 1 ha. Těžba se vyznačovala v létě a zvláštní pozornost se věnovala vyhledávání cenných stromů, které byly jako budoucí výstavky označovány červeným pruhem, v počtu 60 – 80 stromů na 1 ha. Za výstavky mohly být v případě malého počtu stromů semenného původu vyhledány i jakostní výmladky.
Dubový nálet a nárost se postupně uvolňoval a po 6 – 8 letech se původní porost mimo určené výstavky zmýtil. Především bylo zapotřebí vytěžit stromy s velmi širokou korunou, křivé, vadné, méně cenné dřeviny i keře. Na vytěžené ploše pak zůstaly stát jen výstavky s podrostem (z vysetých žaludů). Po dokácení, při němž se ponechávají v rovnoměrném rozmístění cenné listnáče (JS, JV, DB) a jehličnany jako stínící stromy, se plocha dosází a též vylepšuje modřínovými, příp. borovými dvou až tříletými silnými sazenicemi (1 200 – 1 600 na 1ha), současně je třeba důsledně odstraňovat pařezové i kořenové výmladky. Na vlhkých půdách byl místo modřínu sázen jasan.
Převod byl dále naplánován tak, že po uplynutí obmýtní doby lesa nízkého (40 – 50 let) se část porostu vytěžila. Na 1 ha se plánovalo ponechat 100 – 200 cenných listnáčů (DB, JS a JV) a 500 – 600 silnějších jakostních modřínů. Převod měl být zakončen za 3 – 4 čtyřicetileté doby obmýtní, z čehož vyplývá, že převodní doba byla takto naplánována na 120 – 160 let. Wiehl kladl velký důraz na pečlivé výchovné zásahy, především úrovňové probírky, které se měly konat 2 – 3krát v původním 40letém obmýtí pařeziny, současně s vyjednocováním výmladkových skupin (trsů) a šetřením půdoochranných dřevin.
Hospodaření tak bylo dle jeho představy zaměřeno na tři základní cíle (SIGOTSKÝ a kol. 1953):
• světlostní přírůst
• modřín
• dubový podrost
Podle Wiehlovy představy se měl cílový (převedený) porost skládat z asi 10 výstavků 160letých, 120 dubových výstavků 120letých, z 150 dubů a 320 modřínů 80letých na 1ha (VYSKOT 1961).
Nutno konstatovat, že tento cíl je poněkud schematický. Problematickým se také např. dle PROCHODY (1931) jevil paušální předpis 200 výstavků na hektar, který se ukázal jako příliš velký. Vedle řady úspěšných převodů jsou popsány i nezdary zejména tam, kde se modřín nehodil (např. bukové doubravy).
Výše uvedený postup se v některých částech našeho státu používal poněkud odlišně, a to především vyšším zapojením výsevu a výsadeb smrku (jehličnatých dřevin). Poměr použitých dřevin měl být následující: SM : JD : MD : BO = 50 : 25 : 12,5 : 12,5 (WIEHL 1902). Převod byl spojen s přeměnou směřující k vytvoření smrkových porostů promíšených modřínem, borovicí a dubem, popř. též jinými listnáči (JS a JV). Převod měl být vykonán během 30 let (POLANSKÝ 1966) a byl typický např. pro oblast adamovských lesů či Ždánského lesa.
Závěrem musíme konstatovat, že Wiehl tak důsledně přijímal podrostní formu maloplošného pasečného způsobu (TRUHLÁŘ 1996) a propracoval způsob, jehož originalita spočívá v zapojení dubových výstavků a modřínu jako rychle rostoucí dřeviny do procesu převodu za účelem vyrovnání produkčních ztrát během převodní doby.
Citovaná literatura
JANČÍK, A. (1968): Dějiny lesního závodu VŠZ v Brně. A) Adamovské lesy, 3. éra Jana II. Liechtenštejna a počátků Vysoké školy zemědělské v Brně. ŠLZ VŠZ Křtiny. 170 s.
POLANSKÝ, B. (1957): O pěstební technice převodů pařezin. Praha. Lesnictví, 2: 125-136.
POLANSKÝ, B. (1966): Převody pařezin na nepravé kmenoviny, jejich růst a obnova. Lesnický časopis, 8: 765-790.
PROCHODA, V. (1931): Pokusy převodu nízkého lesa ve vysoký ve Ždánském hvozdu na Moravě. Písek. Lesnická práce, 9: 416 - 429.
SIGOTSKÝ, F. a kol. (1953): Prevody nízkých lesov. ŠPN. Bratislava. 142 s.
TRUHLÁŘ, J. (1996): Pěstování lesů v biologickém pojetí. Křtiny, MZLU - ŠLP ML. 128 s.
VYSKOT, M. (1961): Výsledky nepřímých převodů pařezin přetvářením. Praha. Lesnictví, 12: 1061-1090.
WIEHL, J. (1902): Anleitung zur Anlage von Schirmschlägen und Unterbau von Laub-und Nadelhölzern behufs Überführung des Nieder-walde in den Hochwaldbetrieb, zugleich Anleitung zur Umwandlung räumiger zuwachsarmer Nadelholz und Laubholz-Hochwaldbestände durch Verjüngung. Olomouc.
WIEHL, J. (1912): Převody pařezin a zakrslých porostů vysokého lesa. Praha. Háj, 4: 113–114, 130–131, 148–149 a 163–165.
Jan Kadavý
Konec třetího dílu. Příště: Metoda Doležalova
Konec třetího dílu. Příště: Metoda Doležalova
Shlédnutí: 12009
Napište první komentář |  |
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.2