Nízký a střední les jako alternativa hospodaření (Coppice forests)

Příspěvek shrnuje základní postupy uplatňované při pěstování nízkého a středního lesa i při převodech na tyto tvary za použití modelových schemat. Pro nízký les jsou popsány tři základní modely – nízký les bez výchovy, nízký les s výchovou a nízký les s obhospodařováním výběrným způsobem. Pěstování fungujícího středního lesa je modelově popsáno ve dvou alternativách, a to buď s uvolňováním budoucích výstavků nebo bez uvolňování (extenzivní přístup). V případě převodů na les střední jsou modelově představeny tři alternativy podle intenzity a rychlosti uvolňování výstavků. Zvláštní pozornost je věnována možným problémům při hospodaření, které se mohou dostavit při převodu na střední les i při samotném hospodaření ve středním lese, a to především při použití hlavní dřeviny středního lesa – dubu.

Postupy uplatňované při hospodaření ve středním a nízkém lese byly v minulosti v odborné literatuře dostatečně podrobně popsány. Přesto jsme přesvědčeni, že na některé stěžejní zásady pro obhospodařování obou alternativních tvarů lesa k lesu vysokému je třeba znova upozornit, a to především v kontextu současného pojetí pěstování lesů. Přestože se v řadě literárních pramenů uvádí, že pěstování středního lesa je po odborné stránce velmi náročné, domníváme se, že po osvojení si základních zásad je zvládnutelné většinou praktických lesníků. V příspěvku se podrobněji zaměřujeme na metody, u kterých je možné předpokládat jejich využití při obhospodařování nízkého a středního lesa v současné době. Při hospodaření ve středním lese je zásadním pravidlem udržování optimálního vztahu mezi spodní (výmladkovou) a horními etážemi usměrňováním druhové skladby, počtu výstavků, zápoje apod., což jsou prostředky k dosažení hospodářského cíle. Ten musí zohledňovat stanovištní podmínky a růstové vztahy mezi dřevinami. Ve středním lese může být cíl hospodaření rozličný – od různého stupně produkce (různé sortimenty) až po výraznou podporu biodiverzity. Z produkčního hlediska je možno volit při hospodaření několik různých přístupů. Můžeme upřednostňovat horní výstavkovou etáž s cennými sortimenty (bohatý střední les) na úkor spodního patra výmladného původu, z kterého většina produkce bude využitelná jako palivo nebo naopak je možno upřednostňovat spodní výmladkovou etáž na úkor výstavků (vzrůstající ceny paliva). Další možností je volba postupu tak, aby bylo dosaženo vyvážení mezi oběmi etážemi, přičemž je velmi důležité dodržet zásobu a počet výstavků na takové úrovni, aby byl zajištěn optimální přírůst (doba obmýtí, nebo cílová tloušťka výstavků se musí vztahovat ke kulminaci hodnotového přírůstu) a zároveň plocha cloněná korunami výstavků nesmí omezovat přírůst spodního výmladkového patra. Je zřejmé, že se nabízí celá škála výsledných kombinací struktury porostu podle volby pěstební koncepce a dá se tedy předpokládat i rozdílný výsledek v zastoupení cílových sortimentů.

V příspěvku jsou hlavní zásady obhospodařování nízkého a středního lesa (příp. převodů na střední les) demonstrovány na modelových příkladech. Tyto schematické modely jsou zobrazeny na časové ose ve vztahu k obmýtí výmladné etáže a v textu i obrázcích jsou označeny zkratkou „mod“ a pořadovým číslem modelu. Součástí zkratky je také naznačena příslušnost ke tvaru lesa (NL – nízký les, SL – střední les, PSL – převod na střední les). Ve všech modelových příkladech (nízký i střední les) je pro zjednodušení použito hypotetické obmýtí výmladné etáže 30 let. Je třeba zdůraznit, že reálné obmýtí v rámci hospodářského souboru (příp. mýtní věk konkrétních porostů) se bude logicky lišit od tohoto schématu v závislosti na růstových podmínkách, na výchozím stavu porostů a na cílech hospodaření. Zároveň je třeba zdůraznit, že časové okamžiky jednotlivých zásahů (stejně jako počty dotčených jedinců) nejsou míněny absolutně, ale jsou přibližné a vždy budou záviset na konkrétní situaci v daném porostu. Uvedené základní postupy jsou rámcovým modelem a je samozřejmé, že je vždy nutné je modifikovat podle konkrétní situace (druhová skladba, prostorová struktura, cíl hospodaření, pěstební stav porostu, atd.) a nepoužívat je strnule.

Obhospodařování nízkého lesa

Vzhledem k tomu, že výmladky vyrostlé z pařezů jsou uspořádány v trsech, je třeba při pročistce (6 až 8 let od obnovy) negativním výběrem odstranit netvárné, odumírající a zcela potlačené výmladky. Zároveň se uplatňuje i pozitivní výběr – nejlepší výmladky tvarem i vzrůstem v trsu se podpoří odstraněním nejvíce škodícího výmladku. Při dalším výchovném zásahu (zpravidla již probírka) přibližně v polovině obmýtí se opět pozitivním výběrem podpoří nejkvalitnější jedinci v trsu (modNL2). Na konci doby obmýtí by tak měl být počet jedinců v trsu od jednoho do tří. Přestože i tímto způsobem pěstovaný nízký les bude poskytovat z větší míry palivové dříví, lze tímto způsobem produkovat i vlákninu.

Výše zmíněné postupy obhospodařování jsou založeny na holosečném hospodářském způsobu – celý porost se sklízí najednou holosečně a nebo se na ploše ponechá jistý počet výstavků v počtu cca 50 ks na ha (především z důvodu podpory přirozené obnovy) a založí se tzv. nízký les s výstavky. Tyto výstavky jsou vytěženy až při následujícím obmýtí nízkého lesa a ponechány jsou opět výstavky nové. Celý cyklus se takto opakuje. V pařezině však můžeme postupovat také výběrným způsobem, kdy se těží z trsu vždy výmladky, které dosáhly stanovené cílové tloušťky. Těžba se provádí v krátkých intervalech okolo 5 let, přičemž nositeli příští produkce se stávají výmladky, které jsou v trsech ponechány (modNL3).

Všechny výše uvedené způsoby výchovy v nízkém lese (pařezině) jsou použitelné při požadavku zajištění potřeby palivového dříví, jehož cena v současné době neustále plynule vzrůstá. V prvním případě z pařeziny získáme za minimálních finančních vkladů v relativně krátkém období vyšší množství slabšího dříví. V druhém případě jsou již náklady vyšší (výchovné zásahy), ale je možné získat i jiné sortimenty než palivo. Při použití výběrného způsobu pěstování pařeziny, bude hlavním sortimentem opět palivo, případně vláknina. Nespornou výhodou tohoto způsobu je ovšem zajištění plynulosti produkce pařeziny i na malých porostních plochách.

Střední (sdružený) les jako spojení lesa výmladkového s různě starými výstavky semenného původu v horní etáži dává předpoklad k produkci řady různých sortimentů. V porovnání s pařezinou má střední les nespornou výhodu v předpokládané produkci cenných sortimentů. Zároveň les střední produkuje ve spodní výmladkové etáži, a nejenom tam, značný podíl tenkého dříví, které je zpravidla využitelné jako palivo. Ve středním lese je možné využít pro spodní etáž dle řady autorů (Konšel 1931, Polanský 1956, Vyskot a kol. 1978, Korpeľ 1991 a Saniga 2007) listnaté dřeviny s bohatou výmladností, kterou si ponechají i při zastínění. Konkrétně se doporučují habr, lípa, javor, jilm, kaštanovník setý, méně vhodná je pak olše černá, líska a keře. Dub a jasan se v této porostní vrstvě mohou využívat jen při menším počtu výstavků (tj. při nižším zastínění). Výchova spodní etáže středního lesa je podobná jako u lesa nízkého, s tím rozdílem, že jsou již dopředu vybíráni jedinci semenného původu, kteří budou časem uvolňováni a budou dorůstat na místa průběžně těžených výstavků.

Ve středním lese musí být prioritně zaměřena pozornost na co nejvyšší hodnotovou produkci v horní etáži. Pro výstavkovou etáž jsou vhodnější hospodářsky hodnotné, slunné dřeviny, které snášejí volné postavení, jsou odolné vůči klimatickým faktorům a mají rychlý růst. Tomuto požadavku vyhovuje z našich dřevin nejlépe dub (využívá se i jasan, javor a topol), který má vysoce hodnotné dříví (Poleno, Vacek et al. 2009). Ve vysokém podílu cenného dříví největší položku představují dýhárenské výřezy, s cenami nesrovnatelně vyššími, než jaké jsou dosahovány u cenného dříví většiny ostatních dřevin. Podle Polena, Vacka et al. (2009) se i dubová pilařská kulatina pohybuje v cenové úrovni mnohem vyšší než u dalších dřevin. Důležitým hodnotovým kritériem je ovšem i tloušťka dříví, která je současně s kvalitou cílem pěstování výstavkové etáže středního lesa. Na základě porovnání cen sortimentů dříví oproti ceně smrkové pilařské kulatiny jakostní třídy III. A (=100) metodou cenových indexů uvádí Poleno (1984) zajímavé výsledky. Podle stavu v roce 1984 dosahovaly dubové dýhárenské výřezy v ČSSR hodnoty cenového indexu od 690 do 826 (v Bavorsku dokonce od 850 do 1300), což je jasným signálem pro podporu pěstování silných a kvalitních dubů. Jako jedna z nevýhod pěstování středního lesa bývá uváděna nižší kvalita výstavků a nerovnoměrná struktura dřeva, ve srovnání se stejně silnými stromy ve vysokokmenném lese. I v takovém případě však lze očekávat produkci silné pilařské kulatiny, jejíž cena se pohybuje na mnohem vyšší úrovni (cenový index až 400).

Vzhledem k tomu, že celková zásoba vyprodukovaných cenných sortimentů ve středním lese na jednotku plochy není příliš vysoká, je více než žádoucí nevyužívat při jejich prodeji pouze smluvní ceny s velkými odběrateli. Při hospodaření ve středním lese je třeba maximalizovat výnos z hlavního cíle použití tohoto tvaru lesa – produkce cenných sortimentů. Jako nejlepší způsob nejvýhodnějšího zpeněžení se i v současné době jeví praxe využívaná v tradičních zemích používajících tvar středního lesa (Francie, Německo), kterou je aukční prodej. Tímto způsobem prodeje má vlastník možnost lépe ovlivnit výslednou cenu vyprodukovaných cenných sortimentů.

Kromě vysoce ceněných dýhárenských výřezů (I. a II. třída jakosti) a silné pilařské kulatiny (III. třída), jako nositelů hodnotové produkce, je třeba počítat s tím, že i u výstavků vzniká nezanedbatelné množství paliva (VI. třída jakosti), a to především z velkých korun pěstovaných ve volném postavení. Podíl paliva z výstavků ze středního lesa bývá uváděn až na úrovni okolo 40 % z celkové biomasy. V neposlední řadě je možné očekávat z výstavkového patra (především při úpravě věkové struktury zbývajících výstavků na požadovaný poměr věkových tříd v okamžiku těžby pařezinné etáže v době jejího mýtního věku) produkci výřezů V. jakostní třídy (dříví na výrobu buničiny - vláknina).

Důležitým předpokladem vysoké hodnotové produkce dubů (silné dlouhé kmeny s pravidelnými letokruhy) je dostatečně vyvinutá koruna výstavků. Vzhledem k tomu, že výstavky ve středním lese rostou (v závislosti na typu středního lesa) ve volném postavení, je nutným předpokladem jejich úspěšného pěstování včasné vytvoření kvalitních korun. Čím volnější je koruna při nadúrovňovém postavení stromu, tím více se zvětšuje délka její osvětlené části. Individuálním uvolněním koruny kvalitních jedinců se postupně stupňuje vysoký hodnotový objemový přírůst jejich kmene (Saniga 2007). Nezbytnou nutností pro fungování středního lesa je zajištění dostatečného počtu kvalitních jedinců generativního původu (tito jedinci jsou označováni jako

dorostky) v porostu pro vytvoření budoucího výstavkového patra. Toho můžeme dosáhnout přirozenou obnovou nebo také umělou obnovou, a to především v případech, kdy se přirozená obnova nedaří (stáří porostu, vliv zvěře, bonita stanoviště) nebo kvalita horní etáže je na nižší úrovni (fenotypově). Problémem může být již samotné zajištění přirozené obnovy z důvodu závislosti na semenných letech. Dalším negativním faktorem je pak vysoká konkurence rychle rostoucích výmladků pro další přežívání jedinců z generativní obnovy (přirozené, případně umělé). Proto je nutné v porostu po obnově věnovat zvýšenou pozornost dostatečnému počtu vybraných budoucích dorostků cílových dřevin jejich uvolňováním již v ranném věku, tak jak bude popsáno dále v textu.

Dub jako poloslunná dřevina má tendenci rychlejšího odumírání spodních větví v případě, že je výrazně tlačená výškovým růstem okolních stromů. U dubu je tedy potřebné maximální uvolnění koruny nejen z prostoru okolních jedinců, ale i zespodu odstraněním vrůstavých jedinců. Jen tak se zpomalí případně zabrání redukci koruny (Saniga 2007). Uvolňování výstavků nesmí být náhlé, ale postupné, tak aby se minimalizovalo riziko tvorby výstřelků (vlků) ze spících pupenů na kmeni. Jako hlavní příčinu vzniku zavlčení po nesprávně provedeném výchovném zásahu (náhlém uvolnění) je možno uvést (Vyskot 1958) narušení rovnováhy mezi kořeny a korunou (asimilačním aparátem) stromu, případně i osvětlení kmene. Vlky, které se vytvoří na kmenech stromů s málo vyvinutou korunou tak přebírají asimilační výkon, čímž může dojít k postupnému prosychání až odumření primární koruny. Škodlivé zavlčování lze nejvíce omezit, věnuje-li se náležitá péče pěstování korun, úměrných výčetní tloušťce a výšce stromů a pečuje-li se současně o to, aby se duby škodlivě netísnily a aby nedocházelo k redukci korun, která souvisí se zavlčováním kmenů (Vyskot 1958). Pokud k tvorbě vlků dojde, je nutné přistoupit k vyvětvování kmenů. Podle téhož autora však platí, že nejúčelnější metodou vytvoření kvalitního dubového kmene je správná pěstební technika, při níž se pečuje o rozvoj korun a o vertikální zápoj pomocí dolního patra.

Jako základní model fungujícího středního lesa je možno použít doporučení pro obnovu a následné hospodaření dle Konšela (1931): „Na 1 hektar plochy vždy zvolíme asi 50 až 100 budoucích generativních výstavků z dřevin cenných, méně stínivých, větrem netrpících, které znatelně označíme. Ostatní spodní porost se odstraní podle stejných pravidel jako v pařezině. Následuje kácení výstavků podle výčetní tloušťky a technické zralosti. Z ostatních tříd je nutno odstranit ty dřeviny a jedince, kteří by se dalšího obmýtí nedočkali nebo je pro jejich vady není možno doporučit k dalšímu pěstování“. Konšel (1931) zároveň uvádí hlavní zásady pro stanovení poměru mezi spodním porostem a počtem výstavků v jednotlivých patrech. Plocha zastínění výstavky by neměla být menší než 10 % a větší než 30 % plochy celkové. Z celkového součtu kruhových ploch by měly výstavky dosahovat 50 až 60 % celkové kruhové plochy. Celkový počet výstavků na 1 ha by neměl přesáhnout 150 až 200 kmenů. S ohledem na stanovištní a klimatické podmínky by se hmota horního porostu v době obmýtí spodního patra měla pohybovat v rozmezí od 120 do 200 m3. Polanský a kol. (1956) rozlišuje tři základní typy lesa středního: les střední s malou zásobou a malým počtem výstavků (zásoba menší než 100 m3/ha při počtu 50 – 100 ks/ha), les střední s normální zásobou (od 100 do 200 m3/ha při počtu výstavků 100 – 160 ks/ha) a les střední s bohatou zásobou a vysokým počtem výstavků (zásoba nad 200 m3/ha, s maximem až 400 m3/ha a s počtem výstavků 160 – 200 ks/ha).

Po uskutečněné obnově ve středním lese (v době obmýtí spodní pařezinné etáže) by po vytěžení výstavků, které dosáhly cílových tlouštěk a úpravě věkové (tloušťkové) struktury zbývajících výstavků na požadovaný poměr věkových (tloušťkových) tříd, měla být hlavní pěstební péče věnována budoucím výstavkům (modSL1 – obr. 2). Možný je ovšem i extenzivní přístup, kdy se o výstavky hospodář nestará (minimalizuje finanční vklady do výchovy), čímž ovšem přichází o možnost jejich kvalitativního ovlivňování a zároveň nemůže dosáhnout maximalizace hodnotové produkce! I přes tyto nedostatky je tento postup (modSL2) i v současné době v některých lokalitách při obhospodařování zaběhlého středního lesa uplatňován. Za výstavky se vybírají duby, které mají dlouhý tvárný kmen, úměrnou, vysoce nasazenou korunu a které nezavlčují. Výstavky smí být uvolňovány zvolna a úplně uvolněny teprve tehdy, až si utvoří velkou a pravidelnou korunu. Začnou-li tvárné dubové výstavky obrůstat vlky, je nutno včas vykonat oklest, aby se předešlo znehodnocení kmene (Vyskot 1958). Uvolňování by mělo být provedeno minimálně dvakrát za obmýtí (30 až 40 let) spodního porostu (pařeziny). V první fázi, přibližně 7 let po založení porostu (období zapojování mlazin), je nutno vybrat a uvolnit pomaleji rostoucí (kvalitní) generativní jedince. Tento první zásah by neměl být příliš razantní, avšak uvolnění by mělo být dostatečné k tomu, aby se uvolněním nadějných kvalitních jedinců (50 až 100 jedinců na ha) zabránilo křivení kmene a podpořila se tvorba pravidelných korun dubů. Přestože je výmladková etáž ve středním lese využívána především jako výplň, je třeba si uvědomit, že i z ní je možno získat nezanedbatelné množství paliva. Proto je i ve středním lese možné v prvním zásahu redukovat počet výhonů v trsech na 3-5 ks. Uvolňování a podpora generativních jedinců může mít i formu komolení vrcholů okolních výmladků, nejen jejich celé vyřezání.

Z důvodu maximální racionalizace musí být zásah neceloplošný, tj. uvolňování probíhá pouze v nejbližším okolí vybraných stromů. Další zásah se provede podle potřeby porostu, tak aby nedošlo k úplnému zapojení korunového prostoru okolo budoucích výstavků. Zpravidla by se mělo už jednat o probírku a zásah by měl být podobný jako třetí (a poslední v pořadí), který by měl být proveden přibližně pět let před obnovní těžbou spodní etáže. Účelem obou těchto zásahů je připravit kmen, korunu a stabilitu budoucích výstavků (1. generace) na úplné uvolnění po obnovní těžbě. Platí zásada, že budoucí výstavky musí mít zcela volnou korunu, tzn. že je musíme posledním zásahem uvolnit odkácením všech stromů v jejich bezprostředním okolí. Není-li uvolnění provedeno, je vždy později potřeba počítat s kvalitativními a početními ztrátami na výstavcích. Výchovné zásahy směřující postupným uvolňováním k přípravě budoucích výstavků na jejich volné postavení mohou mít charakter klasických úrovňových probírkových metod založených na kladném výběru. Při výběru metod je možné se opřít o poznatky probírky francouzské, dánské, případně Schädelinovy. Tyto metody však počítají s až třemi kategoriemi stromů budoucnosti – BR stromy (náhradníci, čekatelé, vyvolenci), což není možno při relativně nízkém počtu výstavků ve středním lese dodržet. Tento postup je možno omezeně použít při postupném převodu na střední les z lesa nízkého či vysokého, samozřejmě za předpokladu dostatečně dlouhé doby převodní. Jako vhodnější se pro uvolňování budoucích výstavků ve středním lese jeví modernější metody probírek využívající racionalizační přístupy. Přesto, že jsou tyto metody používány při klasickém hospodaření ve tvaru lesa vysokého, je v nich uplatňována řada zásad přímo využitelných v lese středním. Jako první je potřeba zmínit volnou probírku, jejíž koncepce je založena na trvalé a důrazné podpoře nejlepších stromů s vysoce kvalitními kmeny. Poleno, Vacek et al. (2009) uvádí jako její hlavní představitele Liebicha (1854) a Hecka (1904). Z poslední doby je možné čerpat řadu zkušeností z použití racionalizační probírky podle Korpeľa (1991) a především pak z úrovňové volné probírky (Štefančík 1984). Zvláště poslední jmenovaná metoda je inspirativní svým pojetím pěstování stromů výběrové kvality, a to především v tom, že se pracuje i s podúrovní, tak aby se zlepšovala její kvalita a hlavně pomocný účinek (Poleno, Vacek et al. 2009). Rozvolněním podúrovně se zvětší prostor dolní části budoucích výstavků a nedojde tak k nežádoucímu zkracování korun dubů kontaktem s podúrovňovými stromy (výmladkovou vrstvou). Tato zásada (postup) samozřejmě platí pro práci s výstavky druhé, případně starší generace u nichž je velmi důležité, aby se působením spodní etáže u budoucích výstavků nezkracovala odspodu koruna. Další plně využitelnou zásadou používanou při kladném výběru je nutnost trvalého označení budoucích výstavků (cílových stromů) v terénu (nejlépe podle věkových tříd výstavků). Trvalé vyznačení je nutné pro další obnovní a výchovné zásahy v budoucnu.

Problematika převodu na střední les se zaměřením na použití dubu

Zásada postupného uvolňování výstavků platí jak při obhospodařování zavedeného (fungujícího) středního lesa, tak i u postupného převodu na les střední výchovou a obnovou (z lesa nízkého či vysokého). Výchozím typem porostu při převodu může být nepravý les střední, nepravá kmenovina nebo les vysoký. Podstatou této metody je opakované a odstupňované uvolňování korun budoucích výstavků odtěžením jednoho až třech přímých konkurentů. Důvodem postupného uvolňování korun (v 5 až 10letých intervalech) je nutnost připravit kmen na vyšší světelný požitek, který by při náhlém uvolnění stromu podpořilo masivní tvorbu kmenových výmladků (vlků). Zároveň se rozvolněním porostu vytvoří podmínky pro přirozenou obnovu generativní cestou. V okamžiku kdy se objeví v porostu nárost, je potřeba jej začít uvolňovat tak, aby nedocházelo k brzdění jeho růstu, případně odumření (modPSL1 – obr. 3). Toto uvolnění však nesmí být prováděno za každou cenu, ale tak aby se neprojevilo na snížení celkového běžného přírůstu (CBP) horní etáže. Alternativou k mírnějšímu uvolňování budoucích výstavků je možnost jejich intenzivnějšího uvolnění. Tento postup (modPSL2) je jistým náznakem racionalizace, což může představovat snížení nákladů omezením počtu výchovných zásahů, ovšem za zvyšujícího se rizika, že uvolněné duby s nedostatečně vyvinutou korunou zavlčí a začne jim prosychat koruna.

Za předpokladu, že k zavlčování a případně i usychání korun dubů nedojde, lze očekávat, že hospodář tímto postupem dospěje k požadovanému střednímu lesu v kratším časovém horizontu, což se samozřejmě projeví i v ekonomické rovině (vyšší množství odebíraných stromů, zvýšený přírůst uvolněných výstavků). Další výhodou tohoto postupu je vytvoření lepších podmínek pro odrůstání nárostu z přirozené obnovy (případně podsadeb v případě, že se přirozená obnova nedostaví nebo je horní etáž nízké kvality), tak aby se vytvořil základ budoucí kvalitní výstavkové etáže. V rámci tohoto projektu jsou oba tyto postupy převodu výchovou a obnovou (dvě odlišné intenzity uvolnění budoucích výstavků definované indexy uvolnění) aplikovány v porostech různého stáří původu jak generativního tak i vegetativního na různých stanovištích. Bude tak možné (samozřejmě mimo časový horizont tohoto krátkého projektu) otestovat tyto dva základní (dle našeho názoru ekologicky šetrné) postupy převodu i v kontextu ekonomických modelů, tak aby vlastník mohl volit pro něj vhodnější formu. Lze ovšem předpokládat, že vlastník bude ve většině případů (za předpokladu dostatečně velkého majetku) postupovat diferencovaně (a to nejen s případnými převody) podle stavu a přírodních podmínek každého konkrétního porostu. Logická by měla být i snaha o dosažení pestrosti v dřevinné i prostorové skladbě porostů z důvodů předběžné opatrnosti pro případ různých možných ohrožení (klimatická změna a s tím spojené možné důsledky - škůdci, sucho, extrémní výkyvy počasí). V mozaice porostů tak budou existovat porostní skupiny, jež budou obhospodařovány jako les vysoký, střední nebo nízký. Tímto způsobem je pak možno pružně reagovat na změny vyvolané biotickými a abiotickými faktory, ale v neposlední řadě i ekonomickými.

Další možností převodu na střední les je vyznačení budoucích výstavků v nepravém lese středním, nepravé kmenovině nebo kmenovině v potřebné struktuře výstavkových tříd (pokud jsou k dispozici) a jejich jednorázové uvolnění (modPSL3 – obr. 4). Limitujícími faktory tohoto postupu jsou intenzivní zavlčování kmenů a ve srážkově deficitních letech dokonce odesychání větví nebo celých stromů. Počet uvolňovaných výstavků je možno odvodit např. z doporučovaného poměru jednotlivých výstavkových tříd podle Polanského. Konkrétní množství těchto stromů se řídí charakterem stanoviště, stavem porostu a požadavky hospodáře. V neposlední řadě je v tomto případě nutno počítat s rezervním počtem náhradníků, kteří zastoupí stromy, které pravděpodobně odumřou. Tento postup byl v současné době (v roce 2008) provozně aplikován založením experimentálních ploch středního (a nízkého) lesa na lokalitách Hády (Kadavý et al. 2009) a Soběšice na ŠLP „Masarykův les“ Křtiny. Poměrně intenzivní zásah směřující jednorázovým uvolněním stromů k požadovaným počtům jedinců ve výstavkové etáži byl experimentálně proveden na základě požadavku a potřeby simulace porostu charakteru středního a nízkého lesa a dopadů s tím spojených změn struktury porostu na biodiverzitu v těchto konkrétních ekosystémech.

Výše naznačené obecné postupy výchovy a obnovy středního lesa je nutné modifikovat podle stanoviště (především limity úživnosti) a podle cílů konkrétního vlastníka lesa. To se samozřejmě projeví v dlouhodobém strategickém plánu hospodaření, který bude podkladem pro rámcové směrnice hospodaření diferencované podle stanovišť a cílů hospodaření (v členění na převody, případně na fungující střední les). Vzhledem k tomu, že dubové hospodářství ve středním lese musí nutně směřovat k produkci silného kvalitního dříví, je třeba si předem zvolit očekávanou sortimentní skladbu (především cílové tloušťky) a tomu přizpůsobit pěstební koncepci. Při volbě koncepce je možné se opřít o doporučení, která uvádí Poleno, Vacek et al. (2009) pro dubové hospodářství (ve vysokém lese). Poleno, Vacek et al. (2009) konstatují, že provozní cíl by měl podle růstových podmínek sledovat buď vysoký podíl dýhárenských výřezů nebo pouze produkci normální pilařské kulatiny. Tito autoři uvádí podle rozhodujících cílových sortimentů tři základní koncepce pěstování dubových porostů. Při první koncepci se v optimálních podmínkách kombinací výběrové probírky (volnou formou) a prosvětlovací probírky sleduje v 240 až 250 –leté obmýtní době dosažení produkce dýhárenských výřezů s výčetní tloušťkou 60 až 70 cm (v porostu zůstává těchto stromů okolo 100 ks na ha). Podle druhé koncepce se sleduje dosažení dýhárenských výřezů v kratším obmýtí (160 až 200 let) s cílovou tloušťkou 70 cm několika mírnými probírkami, které jsou prováděny výlučně odstraněním 1-2 stromů doléhajících na stromy budoucnosti. Do porostní výplně se zasahuje ihned v okamžiku kdy stromy budoucnosti zcela ovládnou porostní prostor. Jako třetí koncepci uvádí Poleno, Vacek et al. (2009) postup, kterým se dosahuje v poměrně krátkém obmýtí (120 až 150 let) produkce tlusté pilařské kulatiny s výčetní tloušťkou okolo 60 cm. V tomto případě se probírkové zásahy provádějí formou úrovňové probírky za předpokladu přítomnosti husté podúrovňové vrstvy stromů stinných dřevin zastiňujících kmeny úrovňových stromů a brání tak vzniku proventativních výhonů. Přestože jsou výše zmíněné tři základní koncepce uplatňovány (doporučovány) pro vysoký les, je možné je po určitých modifikacích aplikovat i při pěstování středního lesa. Jako jeden z důležitých faktorů dosažení silných cílových tlouštěk se bezesporu jeví dostatečná délka obmýtí výstavkové etáže. V současné době stanovené délky doby obmýtí se v dubových cílových hospodářských souborech i na nejlepších stanovištích pohybují v rozmezí 130 až 200 (150) let, což nezaručuje základní předpoklad pro produkci tlustých sortimentů vysoké kvality!

Výše uvedený rozbor základních přístupů při pěstování nízkého a středního lesa (včetně převodů) bude sloužit pro návrh rámcových směrnic hospodaření (RSH) podle stanoviště, stavu porostů a hlavního cíle hospodaření. Vzhledem k tomu, že problematika obhospodařování středních lesů u nás nebyla ve druhé polovině 20. století řešena, je reálný předpoklad, že v brzké době proběhnou úpravy rámcových doporučení pro pěstování středních lesů (Utinek 2009). Prvním posunem v této problematice jsou stejným autorem předložené rámcové směrnice hospodaření péče o střední les (příp. převody na střední les) podle souborů lesních typů pro lesy, kde je hlavním cílem podpora biodiverzity (les zvláštního určení).

V textu příspěvku uvedené zásady hospodaření jsou v současné době aplikovány v rámci nově založených vzorových objektů nízkého a středního lesa na území ČR. Tyto objekty jsou umístěny na chudších a živných stanovištích ve středních polohách a na živných stanovištích v lužních podmínkách. V případě nízkého lesa budou testovány postupy s výchovou i bez ní. Na plochách směřujících ke střednímu lesu jsou aplikovány odlišné intenzity postupného uvolňování korun budoucích výstavků při postupném převodu z vysokého lesa na les střední. Experimentálně byl také proveden převod vysokého lesa na střední jednorázovým uvolněním výstavků (také ve dvou alternativních intenzitách), tak jak již bylo naznačeno výše v textu.

Literatura

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Úvod

Obhospodařování nízkého lesa

Obhospodařování středního lesa

Problematika převodu na střední les se zaměřením na použití dubu

Závěr

Literatura